Jerra napsal:

Díky, odpouštět ostatním už většinu věcí umím (je zajímavé, že snadněji odpustím velkou křivdu než nějakou kravinu… Asi proto, že to odpouštění musím dělat vědomě a někdy není jednoduché si v běžném shonu uvědomit, že mě vlastně něco zasáhlo… docela mě to baví, jak tyhle věci fungují). Dokonce už jsem odpustila i bývalému, který mi opakovaně ubližoval víc než kdo jiný – tak jsem se s ním rozešla a odpustila mu. Když už byl z domu, bylo to docela jednoduché, není zlý, jen je to pako a sobec s nízkým egem, tak dělá kraviny. Mám ho ráda, i když domů už bych ho nechtěla – a aspoň z toho můj nynější partner vychází jako princ na bílém koni, i když to je taky často docela zkouška nervů 😀 (no dobře, tak jednoduché to odpouštění bývalému taky úplně nebylo, ale bylo jednoduché přijít na tu svízelnou otázku „jak“ a pak už stačilo to jen odmakat 🙂 za rok jsem měla skoro hotovo, teď po 2 letech už je prakticky čisto). Takže to by asi šlo, vždycky je co zlepšovat, nicméně celková bilance dobrá. Ale…
Ale přesně, jak říkáte, to co se snažím dělat teď a vlastně i celá léta, je odpouštět sobě. Tam je to docela katastrofa a občas jasněji. Už se mi povedlo si to všechno přestat zhoršovat, kamenovat se za některé věci víc než doposud (s léty víc a víc). Míň se to zatím nepodařilo. Pravda, ještě před narozením dcery jsem se kvůli tomu cíleně přestěhovala do města kde bydlí naši, protože některých problému se mi nedařilo zbavit na dálku a chtěla jsem vidět kudy vznikly. Tak teď jedu mistrovskou ligu – často mi někdo opakuje přesně ty věty co mě dostaly do toho kopru kde jsem se v průběhu věků ocitla. A na mých aktuálních silách záleží, jestli mě ta věta znovu srazí na kolena a já začínám zase jako Sysifos, nebo jestli si uvědomím „hej, tohle je ono. Díky, teď už vím na co se zaměřit!“ 🙂 Jen si asi hodně věřím, laťku jsem si tehdy zvýšila o toho bývalého a snížila ji až když mi ji přišlo ještě zvýšit dítě (o únavu a chyby v mateřství) 😀 Ale holt osvíceným se člověk nestane sezením na gauči 😀 🙂
Díky za tenhle kurz, trochu mi obnovil síly a odhodlání, to se hodí vždycky. Vlastně mi jen potvrdil, že jdu správným směrem(který občas ztrácím a zase nacházím), ale je to neskutečně potřeba. A hlavně, odpustit sama sobě se mi zatím ještě nepodařilo. A mateřství je v tom další gigantická výzva. Když už vím, co mě to stálo odpouštění mojí mámě, dokážu někdy odpustit sobě svoje chyby na dceři? A přitom vím, že musím, jinak jich nadělám o to víc 🙂 A to s tím zrcadlem zkusím. Teda občas to i dělám, ale zkusím to i nahlas :-))))) Moc děkuji <3

Možná bych k tomu co říkáte dodala ještě to, že člověk může odpustit a přesto nemusí v toxickém vztahu zůstat. V ideálním světě by člověk možná jednal tak, že by toxicita druhého pro něj nebyla toxická, nevím, ale odpustit sobě znamená i připustit, že já nejsem ideální, Je to v pořádku a mám právo odejít 🙂 A taky je to dost o nastavení hranic aŤ už člověk odejde, nebo zůstane. A ty hranice jsou taky o sebeúctě. A člověk má právo odejít třeba i ze vztahu z rodiči, když je to už hodně špatné (ideálně třeba odejít dočasně a vráit se do stejného vztahu jinak). Člověk má vždycky možnosti jak se postavit na vlastní nohy, nejhorší je najít tu sebeúctu (obzvlᚍ když je okolo nějaký manipulátor. A dokonce třeba i když tím manipulátorem jsou rodiče, třeba i dost devastujícím způsobem, jako v případě jedné mé kamarádky). Ano, sebehodnota, takže odpustit především sobě. to je oč tu běží. A rozum může stokrát, tisíckrát vědět, ale musí se to dotknout i srdíčka, aby se to hnulo 🙂

Jana napsal:

Ono se to snadno řekne. Chápu, že lze odpustit prožitou,minulou křivdu, ale jak mám denně odpouštět každodenní křivdy, které se neustále opakují, a není v mé moci to změnit, nemám kam odejít, nemám dost peněz, ani zdraví, abych mohla tento stav změnit. Mám přestat bojovat proti bezpráví a křivdám, a nechat si líbit ponižování,a jen a jen odpouštět? Není to úplná rezignace na vlastní důstojnost, podvolit se neustále opakovaným novým křivdám?